Od dětství v přírodě

Už jako malá holka jsem zbožňovala výlety do přírody. Nutno podotknout, že kořeny téhle mojí vášně je třeba hledat už v rodině. S rodiči jsme navštěvovali zříceniny hradů, zámky, přírodní památky a národní parky v ČR. Pak sehrálo roli moje bezprostřední okolí, které nabízelo hodně možností vyžití v přírodě (Žďársko, Vysočina). Mojí největší radostí bylo toulání se po lesích kolem naší vesnice a sbírání hub. S košíčkem jsem prochodila opravdu kus Žďárských vrchů a ten další kus jsem prochodila na výletech.

Jako puberťačka, která vyrůstala v centrální části Vysočiny, jsem samozřejmě propadla cyklistice.  Chůze pro mě tehdy byla trochu "pomalá", a tak se horské kolo stalo mým kámošem na několik let. Avšak moje aktivní toulání v přírodě a cyklistické nadšení trochu přerušil nástup na vysokou v Brně a úplně nový životní rytmus, na který jsem si musela nejprve zvyknout. 

Ruční práce jsem z programu dne ale nikdy nevyřadila, protože mi pomáhaly posilovat jemnou motoriku a taky je to vynikající relax, třeba při nervech plném zkouškovém.

Zúčastnila jsem se i kurzů kaligrafie, vázání květin, tvorby papírových květin a dalších navazujících kurzů moderní i klasické kaligrafie inkoustem.

Když už mě papír, tužka, pero a nůžky na chvilku omrzely, začala jsem dělat dekorace z makramé, věnce a malbu na textil. Jsem takový kutil, co se rád učí nové věci. Hlavně, když může zapojit fantazii, kreativně přemýšlet a tvořit věci, co ostatním můžou udělat radost.

Tišnovsko, nový domov

Nějakou dobu jsem tedy hodně kreslila, malovala, občas šila, psala kaligrafii a tvořila interiérové dekorace, až jsem si nakonec vydekorovala i vlastní svatbu. A v té době jsme s mým dnes už manželem zakotvili v Tišnově. Brána Vysočiny mi učarovala a začala jsem se zase toulat po lesích. K tomu i trochu fotit. Na Květnici jsem chodila snad denně. A že mi na procházkách bylo trochu smutno, přišla mi do života labradorka Maja.

Věrný parťák

Moje první štěňátko, láska na první pohled, dušička, která si mě omotala kolem prstu – to je prostě Majka. Pomalu jsme se spolu učily první povely, občas chodily na trénování poslušnosti do psí školy Prohaf v Lomnici, no a chodily jsme na procházky. Jak jsme tak spolu pochodovaly, začaly jsme objevovat nová krásná místa.

Přibývaly báječné zážitky, fotky a taky moje poznámky. Plánovala jsem si pak už i delší výlety, zapisovala trasy, ale to jsem ještě tehdy netušila, že se pustím do Vodím a chodím.

Nebudu ale předbíhat. Ještě tady totiž někdo chybí...

A přišla malá ségra

Majce byly dva roky a po nějaké té domácí rozpravě se rodinná rada usnesla (hlavně já jsem se usnesla), že Maja bude mít kamarádku. Podmínka ze strany manžela byla jasná - druhá fenka musí být tmavé barvy, protože by se jinak pletly. S tím jsem neměla problém. Očkem jsem totiž házela po hnědých labradorech už nějakou chvilku. A tady je naše čokoláda!

O jméno byl doma u Bojanovských doslova boj. Po asi třiceti návrzích ale stejně rozhodla náhoda a byla to Brandy. 

Život se psy není pod psa

Brandy se jevila jako andílek, ale měla ďábla v těle. Dala mi sodu, protože jsem za ní musela pořád spěchat. Byla prostě všude, všechno jí zajímalo, všechno musela vidět a zkusit. Proto se jí taky doma říká "šibalka", anebo "Kelišová", když se opře o zadní a čučí z okna na ulici, kde pozoruje lidi, špionka.

Holky se zkamarádily v podstatě hned. Maja se vyprofilovala jako starší ségra ochránkyně/adoptivní mamka vychovatelka. Brandy se od ní hodně věcí naučila, včetně lumpáren. 

A tak se moje smečka stala kompletní.

Když jsem objevila virtuální pochoďáky na podporu pejsků v útulku, neváhala jsem. Budeme s holkama počítat ty naše kilometry z procházek a podpoříme dobrou věc!

Takhle jsme společně chodily asi tak dva roky - stejně dlouho, jako mi kamarádi a rodina pořád připomínali, že ty moje výtvory jsou fakt pěkné a že bych s tím měla něco podniknout. Zprvu se mi do toho nechtělo. Neměla jsem nápad, co s tím. Nechtělo se mi z koníčků dělat něco jiného. Trochu jsem se bála, že se mi pak ruční práce třeba znelíbí. 

V roce 2024 jsem si upletla svoje první vodítko. Chtěla jsem si udělat radost a mít takový pěkný originální kousek. Jakmile ale něco zkusím, mnohdy nemůžu přestat. A tak bylo vodítek najednou pět, deset, patnáct, nové barvy, nové vzory, nové styly pletení. Vyzkoušela jsem je v terénu, zjistila, co všechno vydrží, a že jsem se s tím nemazlila - voda, bahno, zavěsila jsem se na vodítko o větev stromu celou váhou, déšť, sníh, horko... Našla jsem si oblíbené karabiny a očka. Už se mi to ani nevešlo na věšák, jakou moje děvčata měla garderóbu. Tak jsem upletla vodítko pro kamarádku, pro mojí mamku, pro další kamarády a pak přišel ten nápad.

Když přijde nápad

V létě 2025 jsem jednou tak přemýšlela a něco vymyslela. Nabídnout svoje vodítka a pomoct pejskům v nouzi? To je ono! Pustila jsem se do projektu, který je mojí srdeční záležitostí a výplní volného času (pokud zrovna nejsem na trase). Cíl projektu? Podpořit dobrou věc a udělat radost. No jo, ale jak to nazvat? Jako jazykářka jsem si pohrávala se slovy, až jsem se sebe zeptala, co že to vlastně dělám. Přece vodím a chodím! A bylo jasno. 

Takhle jednoduše vznikl můj projekt, který teď ještě rozšiřuji o průvodcování, plánování tras a tvoření virtuálních výzev.

Chci poslat radost dál

Nejvíc mě těší, když můžu udělat radost. Snažím se ji tedy posílat dál, ať už formou tras, výletů, zážitků nebo ručně pletených vodítek. Je mi jasné, že nezachráním svět, ani všechny pejsky v něm, ale i malé kroky se snad počítají. Třeba budou mít chlupáči, kteří neměli takové štěstí jako moje dvě labradoří slečny (fakt si žijou na vysoké tlapce), o trochu snazší život a start do toho nového, který je čeká i díky mojí snaze.

Pokud moje myšlenky ladí s těmi vašimi, tak se pojďte se mnou vypravit na trasu, pořiďte si originální vodítko nebo se zapojte do virtuální výzvy. Krásné zážitky a radost se pak mohou rozletět všemi směry.

Díky všem, kdo mě podporují!

Vaše Terez