Občas se člověk na cestě malinko zasní. Někdy jednoduše ztratí značku. Jindy nalezne zalíbení v nějaké cestě a rozhodne se ji prozkoumat. Kam asi může vést? Já tyhle situace znám moc dobře a nejednou se mi stalo, že se z běžného výletu stalo pořádné dobrodružství. Na jedno takové vás právě teď zvu.

Stalo se tomu minulý rok v létě. Ráno jsem si řekla, že "dneska by to šlo". Tak jsem připravila holky, vzala jsem si malý ruksak, láhev s vodou, psí mističku, vodítko, moje prošlápnuté botky a vyrazily jsme. Ranní teploty jsou vždycky pro psy příjemné. Sluníčko ještě nepálilo a moje krásky si pobíhaly po lesní cestě, jak jsme volným krokem obcházely Klucaninu. Šly jsme směrem na Drásov. Je tam krásná cesta, dostatečně široká a pevná. Dovede poutníka mezi pole a psy si můžou zadovádět. Pak mě ale napadl super nápad. Když je tak pěkně, prodloužíme si trasu. To jsem ještě stále věděla, kam jdu.

Přešly jsme silničku, která vede k Vitaru v Železném a odstartovaly výstup do kopce. Hezky lesem, ve stínu korun stromů. Věděla jsem, že si trochu dáme do těla, ale cílily jsme na Stanoviska. Tam je ten výhled přímo božský. Stal se mi taky motivací, když jsem v půlce kopce funěla jako stará parní lokomotiva. Bylo ale milé, jak se pro mě holky vracely a ujišťovaly se, že stále ještě jdu. 

Jakmile jsme se vyškrábaly na kopec, namířily jsme si to na Stanoviska. Jsou tam i koně, takže je na co se dívat. Nahoře jsme si chvíli poseděly, holky si "přečetly" zprávy na louce a po příkopech. Atmosféra víc než báječná. Kolem ohrad s koňmi ale na vodítko! Maja je trochu praštěná a koním úplně nevěří. Jsou na ni moc velcí a někdy má tendenci jim předvádět sílu svých hlasivek. No a Brandy, tak ta je úplně praštěná. Už vidím, jak by vletěla do ohrady a šla si s koňmi hrát. Zásady bezpečnosti - koně moje holky příliš neznají, kdyby se odhodlaly do ohrady, byl by to průšvih a ještě bych dostala pěknou čočku od majitele stáje. A nedivila bych se mu. Takže hezky spořádaně na vodítku holky obcházely ohrady a já jsem se kochala pohledem na nádherné koně, kteří člověku vykouzlí úsměv na tváři už jen tím, že prostě jsou.

Stále jsem si byla jistá, že vím, kudy půjdeme, je to jasné jako facka. Objedeme ohrady a pak se budeme stáčet cestičkou dolů směrem na Železné a z Železného cestou necestou do Tišnova. Není na tom co zkazit! Okruh 10 km a než začne to polední letní parno, tak budeme schované ve stínu v Tišnově a třeba si v kavárničce dáme ledový kafe. To bych ale nesměla mít další super nápad.

Jak jsme obešly Stanoviska, tak jsem se dostala na takové pěkné rozcestí. Koukala jsem na dvě cesty a jedna z nich, ta nalevo, se svažovala dolů - to byla ta na Železné. Nějak jsem ale nabyla dojmu, že ta cesta napravo je hezčí. Skálopevně přesvědčená, že jde paralelně s tou nalevo jsem se vydala na novou cestu, po které jsme ještě nešly. A tak jsme vyrazily. Krása! Pohodička. Procházely jsme lesem, hezky ve stínu. Voda nám v lahvi ubývala, ale tak nevadí. Přece budeme za chvíli v Železném a tam se holky napijou. Do Tišnova pak už jen kousek. Ale my jsme šly. A šly. Dál jsme šly. Pořád jsme šly. Už mi to bylo trochu podezřelé, protože se cesta začala stáčet opačným směrem, než jsem myslela. Stále jsem ale byla v klidu, co se asi tam může stát? Nic! Jdeme dál. 

Cesta pořád pokračovala a já jsem už dostávala trochu hlad, takže jsem uvítala ostružiní a maliní kolem cesty. Sbírala jsem do dlaní a podělila se i s holkama, aby se trochu osvěžily. S vodou jsme už byly na štíru. Jak jsme tak pořád šly, začala jsem sledovat, jak se mezi kmeny stromů otevírá výhled na domečky. No super! Vesnice! To jsme asi na druhé straně Železného a bude to delší trasa, ale to nevadí. Přišly jsme k silničce a ceduli s nápisem Hajánky. No, tak tady jsme ještě nebyly. Voda už žádná.

Po chvilce odpočinku u zdejší kapličky jsme se s holkama vydaly zase na cestu. Na zahradě u jednoho domu jsem zahlédla paní pracovat, tak jsem ji požádala, zda by mi nedoplnila vodu pro pejsky do lahve. Musím říct, že to byla velmi příjemná dáma a dost nám pomohla, protože jsme ještě v tu chvíli netušily, jaký notný kus cesty nás čeká. Výhledy ale báječné! Nalodily jsme se na zelenou značku. Došly jsme ke kulturnímu domu v Jamném a tam si zase na chvíli odpočaly. Pokračování po zelené bylo náročnější než se zdálo. Musely jsme se vyhrabat do kopce, slunko už bylo vysoko a stále jsem přesně nevěděla, kde nás cesta "vyplivne". Jak jsem záhy pochopila, do Tišnova nás to nedovede. Dostat se domů nebude zadarmo. Každopádně jsme ale objevily trasu, kterou máme dnes s holkama moc rády - naučnou stezku Po starých názvech Jamného.

Je to geniální! Jdete lesem po zelené značce a objevujete dřevěné tabule, na kterých je napsaný vždy starý název, jak se jmenovala konkrétní cesta, kopec, louka. Je zde uvedeno i vysvětlení, jak asi název vznikl a od kdy se změnil na název současný. Více o této stezce si řekneme příště. Naše dobrodružství totiž ještě nekončí. 

Poté, co jsme se dostatečně pokochaly krajinou a starými názvy okolí Jamného, bylo nutné projít lesem zase k civilizaci, abychom se zorientovaly. Mobil skoro vybitý, voda zase docházela a na cestě přede mnou užovka. Achjo, nějak se zase nezadařilo stočit se správným směrem. Vyšly jsme v Rašově. Moc pěkná vesnička s malebným rybníkem na návsi. Tam jsme se s holkama trochu osvěžily a já šla studovat rozcestník. Do Lomnice bychom došly za nějakých 10-12 km. Ovšem z Lomnice bychom pak musely přes Řepku do Lomničky a odtud se stáčet na Tišnov. Nedalo se nic moc dělat. Mobil byl skoro mrtvý a svou drobničku na autobus jsem si zapomněla doma. Z posledních procent baterky jsem zavolala kamarádce, která bydlí v Lomnici, jestli se u ní můžu zastavit a doplnit si zásoby vody. S holkama jsme měly nějakých 16 km v nohách a blížila se jedna hodina odpolední, tedy slunko vysoko a teplo, hodně teplo. 

Asi se ptáte, jestli jsme to opravdu došly pěšky zase zpátky do Tišnova. Nedošly. Moje kamarádka mi řekla, ať se vykašlu na nějaké doplnění vody, stojím na návsi v Rašově a tam se sejdeme. Přijela, naložily jsme holky do kufru a společně odjely do Tišnova, kde nás kamarádka vyložila na náměstí. Slíbila jsem jí za to pozvání na zákusek. 

Jakmile jsme přišly domů, holky dostaly něco na zub a připravila jsem jim dvě pořádné misky s vodou. V podvečer jsme společně ležely na gauči a užívaly si, jak jsme příjemně unavené. 

A tak se stalo, že jsem se naučila projít ze Stanovisek do Hajánek, pak do Jamného na naučkou stezku. Když jsem se do těchto končin vydala podruhé, lépe jsem si prozkoumala terén a našla dobrou odbočku, jak se stočit z Jamného zpět do Tišnova. Od té doby je to jedna z našich nejmilejších výletových tras. Na naše bloudivé dobrodružství s holkama vzpomínáme s úsměvem a jsme rády, že máme taky prima kamarády, kteří mají pro naše výletování pochopení a občas nám trochu dopomůžou, když zakufrujeme. Tento výlet byl také dostatečnou motivací koupit si klasickou papírovou turistickou mapu, kterou vřele doporučuji.