Putování z Tišnova do Vranova

S příchodem jara se počasí zlepšilo natolik, že jsem se zase pustila do delších putování. V poslední době zkoumám trasy Cyrilometodějské stezky, která má různé trasy a etapy. Když jsem při čtení map zjistila, kudy vedou etapy 14 a 15 Českomoravské trasy CM, neváhala jsem a vypravila se s holkama do terénu.

Plánování výšlapu začalo u počítače. Musela jsem si vytisknout některé úseky etapy 15 na papír. Důkladně jsem se seznámila s terénem na teoretické rovině a podle toho jsem si zvolila i seznam věcí do ruksaku. 

Předpokládaná délka trasy: 25 km; předpokládaný čas: 6–7 hodin podle tempa; na trase není moc možností přístupu k vodě pro pejsky; možnost občerstvení na trase minimální (hlavně pohyb v lesích).

Nabalila jsem si dostatek vody pro sebe i pro pejsky. Mistička samozřejmostí. Připravila jsem si obědovou svačinku a nějakou sladkou tyčinku k tomu. Banán se taky hodí. Pro holky jsem vzala proužky ze sušeného masa a ještě piškotky. Mimochodem, piškoty jsou superpotravina na výlety, protože v případě potřeby si zakousne chodec i psí parťák. V ruksaku nechyběla moje připravená vytištěná mapa ve fóliovém obalu, telefon nabitý na 100 procent, tričko na převlečení, a jelikož se nevyplácí podceňovat jarní rozmarné počasí, doplnila jsem ještě skládací pláštěnku, rukavice a čepici. Běžně nosím čelenku, ale je dobré mít zálohu pro případ, že by se udělalo fakt chladno, a to hlavně nahoře na kopcích. Píšťalku a emergency přívěsek mám na krku už skoro bez přestávky. Pochopitelně peněženka s nějakým drobným penízkem a pro pejsky košíky.  Vždycky počítám s tím, že se může něco pokazit, a kdybychom se potřebovaly přepravit autobusem nebo vlakem zpět domů, hotovost je vždycky super mít a košík pro pejska je nutnost. Myslím, že jsem na nic nezapomněla. 

Powerbanku se přiznám, že zatím nemám. Chci si nějakou malou výhledově pořídit. Není moc dobré spoléhat jen na nabitou baterku telefonu, protože nikdy neumím odhadnout, co všechno budu s telefonem provádět - hledat v mapách, platit kartou, samozřejmě na trase fotím a také hlásím manželovi aktuální GPS souřadnice. To všechno docela požírá baterku. Zatím se mi nestalo, že bych nevyšla a mobil se mi úplně vytřískal, avšak je to jen otázka času. Mobil stárne, každodenní používání ho unavuje a powerbanka začíná být čím dál víc aktuální téma. Prý se teď dělají i různé malé solární powerbanky pro turistiku. To je mi hodně sympatické. Dobít si ji případně na sluníčku a rovnou nabít mobil – to vůbec nezní špatně.

Bagáž je připravena. Holky se těší na dobrodružství. Neděle jako malovaná. Předpověď počasí byla příznivá. Tak jdeme na to!

Startujeme v Tišnově a vyrážíme směrem do Železného. Tady je to celkem jasné. Musíme projít městem ke hřbitovu, napojit se na cyklostezku a tou dojdeme až k budově Vitaru. Zde se u koní vydáváme na zelenou turistickou značku. Další zastávka: Stanoviska. 

Stoupání na Stanoviska je vcelku v pohodě. My to máme s holkama nachozené. Jen jsem měla na zádech fakt zátěž. Voda se dost pronese, takže jsme šly trochu volnějším tempem než obvykle. Krásně svítilo sluníčko. Paprsky kouzlily mezi větvemi stromů. Ty odstíny zelené se nedají popsat slovy. To se musí vidět na vlastní oči. Nahoře na Stanoviskách je nádherný výhled. Došly jsme na Stanoviska-rozcestí, vybraly si prima povalený strom, kde jsme se na chvilku usadily a daly si chvilku pauzu. Čeká nás celodenní putování, takže hospodaření s energií je na místě. Dodržování pitného režimu se nesmí podcenit. Ze Stanovisek jdeme po modré značce pěknými lesními pěšinami a středně širokými cestami. Míříme k Partyzánskému památníku. Trasu na tohle místo jsem popisovala už v samostatném článku, možná si vzpomínáte. Jelikož slunko hřálo a s blížícím se polednem sílilo, užily jsme si malou svačinku na lavičce u památníku a chytaly bronz. V těchto končinách se stále ještě dobře vyznám, takže jsme šly po paměti až do Skaličky (od památníku po zelené). 

Ve Skaličce přišel moment ověřování trasy na mapě. Tady už začínaly pro nás nové a neznámé úseky. Ze Skaličky jsme musely jít chvíli po silničce. Dobrá zpráva je, že není nijak frekventovaná. Kryje se s cyklostezkou Čebínka, takže občas koukněte přes rameno, jestli vás nepronásleduje nějaký cyklista. Vystoupaly jsme ke křížku a zde jsme se odpojily z asfaltové cesty zase na příjemnou lesní cestu. Musím říct, že zrovna tenhle úsek jsem si hodně užila. Stále po zelené značce, pozvolným stoupáním pokračovaly naše kroky. Otevíraly se nám tak krásné výhledy, že jsem se občas jen tak zastavila, abych si atmosféru místa dostatečně užila. Další zastávka: rozcestí Nad Lipůvkou.

Nad Lipůvkou – tady jsme se dostaly zase na cyklostezku, takovou tu úplně klasickou, takže jsem počítala s běžci, cyklisty, kočárky… Holky pěkně šlapaly u nohy na vodítku, sestupovaly jsme z kopce přímo do Lipůvky a čekal nás úsek trasy v civilizaci. Červená značka nás provedla městem až na kraj lesa, kde jsme stále po červené pokračovaly po zpevněných lesních cestách. Šlapaly jsme nahoru na Dubový kopec. 

Holky už byly chvílemi trochu pomalejší, hlavně Majka. Tempo jsem podřizovala našemu malému kardiakovi. Dávaly jsme si pravidelné přestávky, občerstvovaly se vodičkou a na Dubovém kopci byla další přestávka. Zasedly jsme na lávku v pěkném přístřešku u pomníku Josefa Šotoly. Majka byla skvělá. Byla jsem samozřejmě připravená kdykoliv sejít z trasy a jít na autobus domů, kdyby byla hodně unavená, ale srdíčko také potřebuje pohyb a snažíme se držet její labradoří váhu tak, aby se cítila dobře, takže to, že má Majky menší zdravotní omezení, neznamená, že ji zamču doma na gauči. Naopak jsem ji vzala za dobrodružstvím, ALE korigovala jsem jí tempo. Maja chodila na kratším vodítku vedle mě a věnovala jsem více pozornosti jejímu komfortu. 

Takhle jsme klidovým tempem postupovaly dál až k rozcestí Pod Dubovým kopcem. Krásnými lesními cestami jsme šly nyní po zelené značce až do Svinošic. Tady jsme prošly vesnicí, přešly silnici (zde dávejte trochu víc pozor) a zase pokračovaly lesem. Možnosti zastavení na občerstvení nabízí další záchytný bod: Pod Jelínkem. Jsou tu pěkná posezení, lavičky, prochází se kolem koní (bacha na ohradníky). V tomhle úseku jsem chvíli zaváhala, kudy dál, protože tudy vede i Naučná stezka Babí lom. Kdybychom na ni uhnuly, tak by se nic nestalo, protože se zase spojuje s cyrilometodějskou stezkou, ale chtěla jsem se při takhle dlouhé naplánované trase vyhnout nadcházení dalších kilometrů. Držely jsme se rovně a udělaly dobře – z naší trasy jsme nesešly. Myslela jsem si, že se napijeme u studánky U Huberta. Je to ale takový malý nenápadný pramínek, který jsem zrakem musela chvíli hledat. Ještě že tam je pěkná Hubertova socha. Ale nechápejte mě špatně, studánka je to pěkná, jen roztomile malinká. Lipovou alejí jsme pak došly k následující zastávce: U Jelínka.

Tady už to bylo trochu více zalidněné a potkaly jsme i hodně jezdců na koních. Nachází se tady občerstvení, takže určitě mějte nějakou tu hotovost s sebou. Dá se tu pěkně posedět přímo v lese, kousek nad civilizací. Z mapy jsem to nevyčetla a nepočítala s tím, takže jsem byla mile překvapená.

Od Jelínka jsme Naučnou stezkou Krajem říčky Ponávky zahájily poslední část našeho putování. Sestupovaly jsme pěknou zpevněnou cestou až na rozcestí Vranov. Jsme v cíli! 

Tak tohle nemělo chybu! Za den si projít jednu celou etapu Cyrilometodějské stezky – tomu říkám paráda! S holkama jsme si to moc užily. Počasí nám přálo. Vodu jsme vypily všechnu. Nebloudily jsme. Na značení se dalo dobře spolehnout. A Vranov je krásné místo, kde se člověk ještě na závěr pokochá krásnou architekturou. Z Vranova jsme se domů svezly na čtyřech kolech a doma si už jen užívaly dobrou večeři a zasloužený odpočinek.

Takové bylo jedno z našich prvních cyrilometodějských putování. Už se nemůžeme dočkat dalších podobných celodenních tras. A kdo ví, třeba se vypravíme i na vícedenní výlety po CM stezce, i s přespáním a objevíme vzdálenější kouty ČR.