Jak jsem zabila mobil

Počasí je na draka a my se dneska s holkama spíš schováváme doma. Když přijdou dny jako tento, občas si otevřu album s fotkami a zavzpomínám si na výlety a zážitky z minulých let. U toho popíjím horkou kávu. Moje děvčata si v klidu odpočívají na dečce s tlapkami. Srdce jímá nostalgie, zejména když najdu fotky mých pejsků, když to byla ještě štěňátka. Ne všechny vzpomínky jsou ale romantické. Dnes vám povyprávím příběh o smrti mého milovaného telefonu. Pohodlně se usaďte, jdeme se klouzat na led.

Pamatuju si, že to bylo o víkendu. Zima jak má být. Pěkně přimrzlo a mě začala svědit chodidla. Rozhodla jsem se vyrazit na trasu a přemlouvala manžela, aby šel se mnou, avšak toho zlákalo teplo obýváku a horký čaj, takže procházku vynechal. Domluvili jsme se, že bude vegetit s Brandy v teple domova, zatímco já si vezmu Maju na vodítko a půjdeme za dobrodružstvím.

Neměla jsem v plánu objevovat nová místa. Když přijde zima, držím se spíše osvědčených tras, protože terén dobře znám a snižuji tím riziko úrazu v horších zimních podmínkách. Vyrazily jsme s Majou z Tišnova přes Trmačov. Je to moje oblíbená cestička, jak se dostat ven z města. Krásné to bylo. Maja hezky ťapala vedle mě a užívala si sníh. Došly jsme do Předkláštěří, obešly klášterní rybník, a v tom mě napadlo, že si vyjdeme kopec nahoru nad lom, abychom si užily trochu výhledu. Dá se pak hezky napojit na naučnou stezku Předklášteří a celkem nám to dá nějakých 8 km, než dojdeme hezkým kolečkem domů. Teorie a praxe ale často nejdou dohromady.

Jakmile jsme se vydaly do kopce, začala jsem pociťovat složitosti terénu. Bylo super, že mrzlo, ale zároveň na zamrzlé kaluže napadl poprašek nového sněhu. Jak jsem tak suverénně vyrazila nahoru do kopce, začala jsem klouzat vždy o pár centimetrů zpátky. Občas jsem si trochu zatancovala, když se pod sněhem skrývala větší kaluž. Moje dobrá obuv mě držela v kotnících a ustála jsem to. Vyšly jsme až nad lom a zaradovaly se, že máme vyhráno. Naučná stezka je více méně vrstevnice, takže nám už nehrozí žádné pády. Nebyla bych to já, kdybych si nevyfotila na mobil krásný výhled.

V tom mi zazvonil telefon. Manžel volal. Hovor jsem přijala a vcelku neuváženě volným krokem popocházela po cestě. Už si asi přesně nevzpomenu, co manžel potřeboval. Pamatuji si už jen, jak se mi jedna noha rozjela na sever, druhá na jih, já letěla vzduchem a instinktivně dala ruce před sebe, abych si nezranila obličej. Rozmázla jsem se jako marmeláda. Podívala jsem se kolem sebe a ležela na obrovské kalužině maskované sněhem. Jak jsem se soustředila na hovor, tak jsem úplně zapomněla, že by bylo fajn dávat si pozor na cestu. Odpovídala jsem na něco manželovi a prostě šla. Úplně jsem zapomněla na všechny ty malé kalužinky, se kterými jsem bojovala po cestě nahoru. A tady to bylo. Jedna nepozornost a gravitace projevila svou účinnost. Maja se ke mě ihned rozběhla, aby zkontrolovala životní funkce. Celou mě oblízala a já jsem si zatím počítala kosti, jestli mám všechny vcelku. Byla jsem udivena, že kotníky i kolena vydržely. Ruce jsem měla podřené, protože nenosím rukavice. (V rukavicích se mi špatně manipuluje s vodítkem.) Hurá, všechny končetiny vcelku! Moment. Neměla jsem v ruce mobil?

Samozřejmě, že jsem ho nepustila z ruky. Při pádu jsem strčila ruce před sebe i s tím nebohým mobilem a jak jsem spadla, tak jsem s ním vší tou silou práskla o led kaluže a mobil až pak opustil moji ruku. S děsem v očích jsem ho posbírala ze sněhu a viděla, že tam je stále probíhající hovor, avšak pod pavučinou popraskané obrazovky a také směsicí prazvláštních žlutých a zářivě růžových čar. Jako idiot jsem ještě zkusila říct "haló", jestli mě manžel náhodou neuslyší. Trochu bláhové, ale zkusila jsem. Neslyšel.

Telefonu mi bylo líto. Hlavním důvodem ale byly fotky a kilometry, které jsem před mobil měřila na pochod pro útulky. Neřešila jsem ani kontakty nebo zprávy. No a co teď? Teď nic. Sesbírala jsem se ze sněhu, ujistila Maju, že jsem živá a pomalým krokem jsem se vydala po cestě dál. Každý krok jsem zvažovala. Šla jsem po okraji cesty. Občas jsem se přidržela nějakého blízkého stromu. Maja si pobíhala volně, protože nikde nikdo nebyl a les miluje. Napadlo mě, že je to někdy nevýhoda, když nikoho nepotkám. Kdybych to totiž na led vzala hlavou a ne rukama, možná bych potřebovala pomoc. Rozbitým mobilem bych si už nikoho nezavolala. V krajním případě by mě našli na jaře, až roztaje sníh.

Úspěšně jsme s Majou došly domů. Manžel ve dveřích, v očích otazníky, šokovaný výraz. Sdělil mi, že se mě chtěl zeptat, jestli přijdeme s Majou k obědu a pak uslyšel jen nějaký řev a ránu. Pak už se mi nedovolal. Téměř obřadně jsem mu ukázala torzo telefonu jako odpověď na všechny jeho otázky, vyřčené i nevyřčené. Postarala jsem se o Maju. Pejsek na prvním místě. Osušila jsem ji, nakrmila a pak šla do koupelny sčítat škody na těle. Nějaké modřiny, pár ranek na rukou, naražené zápěstí. 

Když jsem se dala trochu dohromady, se smutnýma očima jsem lamentovala nad fotkami a ztracenými kilometry pro útulky. Manžel je ale technik a profík. Dokázal z té mobilní mrtvoly vyždímat, co se jen dalo. Něco se ale navždy propadlo v dějinách. Byly to ty soubory, které jsem slibovala zálohovat a vykašlala se na to, protože život má jiné priority než sedět nad mobilem a počítačem a klikat a klikat. Teď mě to doběhlo.

Co z tohoto vzpomínkového příběhu z minulého roku plyne? Hned několik věcí. První je ta, že opatrnosti není nikdy dost. Druhá - v zimě telefonujte pouze, když stojíte na pevném povrchu a nehýbejte se. Třetí - pořádné pouzdro na mobil s tkaničkou se vyplatí (já ho neměla). Čtvrtá - je dobré své rodině říct, kam jdete, kdybyste opravdu spadli a nemohli si zavolat pomoc, tak ať vědí, kde vás mají hledat. Pátá - zálohovat si všechna data, o které si myslíte, že nikdy nepřijdete, protože o ně zákonitě přijdete. 

Tak na sebe dávejte na trasách pozor. Přeji vám nula pádů a tisíc zážitků. Tady můžete kouknout na fotky z té osudné trasy. Poslední pořízené na mém zesnulém telefonu. Když se na ně teď tak dívám, musím říct, že procházka to jinak byla krásná!